Cítím se mizerně

29. května 2017 v 13:21 |  DIARY
Zhruba před měsícem to kolegyně nevydržela, a všechno co se událo za poslední půl rok, musela říct vrchní sestře. Všechno, co štve náš kolektiv a ji samotnou. Překvapilo, že vrchní třeba neví, kolik peněz si odnášíme domů. Ohánět se tabulkami je jedna věc, ale vědět, s jakým čistým příjmem odcházíme domů je věc druhá a důležitější. Moc peněz to není. Nemohu si dovolit bydlet sám, a proto stále bydlím s mamkou a ségrou. Ale odkládám si na stavebko, abych jednou mohl jít do vlastního. Práce pracovníka v sociálních službách mě těší. Je pro mě přednější odcházet s dobrým, uspokojivým a hřejivým pocitem, než brát za tuhle práci peníze. Ale je to práce, tak samozřejmě, že za ni očekávám nějaké finanční ohodnocení. A bylo by fajn a příjemnější být ohodnocen lépe. Neustále omýlání krize v sociálních službách mohu jen potvrdit. Je nás málo a práce přibývá. Pracuji v domově pro seniory a v nejbližších měsících se má jedno z našich oddělení (moje oddělení) proměnit v lůžkové, s laicky řečeno, s ležáky. Protože naše populace stárne a starší lidé jsou na tom hůř a hůř. Takže se vlastně domov pro seniory přiblíží hospicové péči. V hospicech se ubytovávají klienti, u kterých se předpokládá, že v nejbližší době zemřou. U nás v domově jsou to klienti, kteří jsou celkově imobilní a trpí na stáří a různými demencemi. Zůstávají u nás déle a péče je mnohem dlouhodobější než v hospicech, které jsem zmínil. Ale tohle řešit nechci.
Procházím teď strašně mizerným obdobím. Když si člověk usmyslí, že to horší být nemůže, tak se občas stane, že hůř být může. Kolegyně vyjádřila svůj názor. Je to kolegyně, které končí stejně jako mně na konci června smlouva. Jenže ona sdělila svůj upřímný názor a vrchní sestra z toho vyvodila, že všechno vidí pesimisticky a smlouva se jí neprodlouží. Mně smlouvu prodlouží. Mělo by mě to těšit. Jsem za to rád. Ale kolegyni mám moc rád. Jsme přátelé. Je nás deset v kolektivu a každý má svoji určitou roli. Každý jsme jiný. Držíme se navzájem. Ve všem. Je to moje rodina. Rodina, která mě chápe. Nedovedu si představit nepracovat bez jednoho článku. Ale měl bych to překonat. Sebralo nás to všechny. Vedení se neustále ohání tím, jak jsou rádi za náš upřímný názor, ale jakmile něco pronesete, může to dopadnout zle. Uvědomuji si, že kolegyně nedělá nic navíc tak jako já. Ale proč by měla dělat něco navíc? Ona má ve smlouvě dodatek, co přesně má dělat. Tak to dělá. Já že dělám něco navíc, například píšu v práci časopis je čistě z mé dobrovolné vůle. Je to moje blbost. Mě to baví, tak proč ne. Je mi z toho mizerně. Moc těžko. Jsem smutný.
Není mi těžko jen po pracovní stránce. S klukama to stojí taky za prd. S Lukášem jsem se musel přestat scházet. Sám neví, co chce a já nebudu svůj volný čas vrážet do někoho, kdo má volný vztah a neví, jak ho ukončit. To mi za to nestojí. Kdyby on sám měl zájem o mě, tak nad tím přemýšlet budu, ale jinak ne. Ale chybí mi to volání s ním a povídání si. Jsem teď v kontaktu s pár novými lidmi, s kluky a čekám jak se všechno bude vyvíjet. Ale nic se mi nechce. Nejradši bych zalezl do postele a sledoval seriály. Vydržel bych to klidně i měsíc. Musím ale chodit do práce, pracovat na občasníku a začít se těšit na léto. Bojím se zklamání, proto se mi nich nechce. Cokoli co udělám, tak v poslední době končí.